Podle svých zápisků z roku 1945 sepsal Karel Mikulášek (*1927) v Pršticích dne 29.6. 1995.
Za války před začátkem školního roku 1944-45 rozhodli Němci, že studenti vyšších ročníků středních škol v protektorátě Čechy a Morava, v souvislosti s válečnými událostmi, místo do škol nastoupí na různé odklizovací,zákopové a podobné práce. My, z I. reálného gymnasia v Brně, Poříčí, jsme byli přiděleni do t.zv. Technische Nothilfe (Technické nouzové pomoci). Koncem prázdnin jsme museli absolvovat zdravotní prohlídku, jakýsi odvod, zda jsme schopni pracovního nasazení. Myslím, že se to konalo někde na Kolišti, pravděpodobně v dnešní poliklinice. Byla to pouhá formalita. I když si někteří z nás stěžovali na zdravotní potíže, odvedeni jsme byli všichni, nepamatuji se, že by někoho neuznali. Na oblečení jsme dostali pracovní oděv ze světlé režné látky a vycházkový zelený s černými výložkami, takže jsme byli skoro k nerozeznání od německých vojáků. Naše práce spočívala v tom, že jsme odklizovali trosky a likvidovali následky bombardování. Za dobu činnosti u Technische Nothilfe jsem pracoval v Brně ve městě, v továrně na letecké motory v Kuřimi, v Prostějově na rozbombardovaném vojenském letišti, v Ústí nad Orlicí na kopání krytů, znovu v Brně v Komárově a nakonec v Brně na letišti. To už byl konec zimy a začátek jara 1945. Z letiště nad Brnem jsme několikrát pozorovali, jak ruská letadla bombardovala ve dne město pod námi.
Samozřejmě, že jsme sledovali, jak od východu postupuje fronta. Když jsem v pondělí 9. dubna ráno při nástupu do práce zjistil, že už chybí kluci z jižní Moravy, a když jsme v průběhu týdne slyšeli, že Rusové již jsou Hodoníně, rozhodl jsem se, že bych už měl také utéci domů. V sobotu 14.dubna odpoledne po skončení práce na letišti jsem odjel tramvají na hlavní nádraží. Do města na vycházky jsme po práci mohli jezdit libovolně, kdo chtěl však opustit Brno, musel si vyžádat zvláštní propustku. Já jsem propustku neměl, protože vzhledem k předchozímu útěku některých z nás, jsem raději o ni ani nežádal. Zrovna když jsem stál ve vestibulu nádraží, vpochodoval hlavním vchodem oddíl německé vojenské policie. Zastavili se uprostřed vestibulu a velitel začal udílet rozkazy. Slyšel jsem, jak nařizuje obsadit všechny východy a zadržet každého uniformovaného muže, který nemá propustku k opuštění Brna. K mému štěstí odcházeli nejprve k východům na nástupiště z vestibulu, čekárny a restaurace. To už jsem nečekal, až obsadí i hlavní vchod a proklouzl jsem kolem nich neobsazeným vchodem na ulici. Raději jsem se vydal pěšky na vlak až do Starého Lískovce, který byl už mimo Brno. Odtud jsem se dostal vlakem v pořádku domů.
Doma mě přivítali s radostí. Matka se mě ptala, zda už jsem nadobro doma a zda už se nevrátím. Když jsem jí řekl, že se už opravdu nemíním vrátit, tak jsme ze všeho nejdříve spolu roztrhali moji uniformu na malé kousky a zahrabali ji na dvorku ve hnojníku do hnoje. Dělal jsem to hlavně proto, aby později nenašli uniformu Rusové a nemysleli si, že jsem byl u německého vojska.
Vrátil jsem se domů právě včas. Ten večer opět bombardovali Rusové Brno. Dívali jsme se na to spolu s kamarády od Písníku nad Pršticemi. Bylo krásně vidět padákové světelné rakety, které se pomalu snášely k zemi. Nám se zdálo, že skoro stojí ve vzduchu. Svítilo jich často až deset najednou. Hned nato jsme viděli v místech pod nimi vyskočit oheň, jak vybuchovaly bomby a zřetelně jsme za několik vteřin slyšeli rachot a dunění. Mezitím střílely dolů stíhačky z palubních zbraní. Odkudsi z nebes vždy vyšel růženec modře svítících kulek a letěl k zemi. Pro nás, kteří jsme byli v bezpečí, to bylo úchvatné divadlo. Úchvatné a zároveň hrozné. Bylo mi jaksi úzko, když jsem pomyslil, že právě teď tam umírají lidé. Stáli jsme tak mlčky dlouho do tmy a dívali se. Když jsme odcházeli, rakety se nad Brnem stále ještě rozsvěcovaly. Další dny se opakovalo totéž.
Tu sobotu večer se ještě v sokolovně "načerno" při gramofonu tancovalo. Koncem války Němci zakázali všechny taneční zábavy, ale mládež na to nedbala. Vždycky se to nějak tajně zorganizovalo, plakáty se samozřejmě nikde nemohly vyvěšovat, ale každý věděl kdy a kde se tancuje. Když jsme vyšli ven ze sokolovny, viděli jsme na jihovýchodě rudou záři a slyšeli vzdálené dunění. To již byla fronta.
Někdy v těchto dnech jsem se doma rozhodli, že si musíme schovat zásoby jídla na dobu po přechodu fronty, hlavně před Němci, až budou ustupovat. Na dvoře jsme měli připravené na nějakou opravu srovnané cihly. Rozebrali jsme je, dovnitř jsme schovali sádlo, mouku, salámy a podobně a znovu jsme vše zarovnali cihlami.
V neděli l5. dubna večer se hrálo naposledy v sokolovně kino. Když jsme se po představení dívali na jihovýchodní oblohu, byla už celá rudá, rozeznávali jsme už jednotlivá ohniska ohně, dunění bylo silnější.
Další den, v pondělí 16. dubna večer, jsme spolu s kamarádem Staňou Pikulou pozorovali jihovýchodní obzor od kaple sv. Jána. To již hořelo pravděpodobně v Hrušovanech nebo ještě blíž. Dalekohledem jsme zcela zřetelně viděli šlehající plameny a slyšeli výbuchy granátů. Konečně tedy fronta na dosah ruky, konečně se blíží tolik očekávaná, ale zároveň tolik obávaná chvíle. Brzy už budeme opět svobodni -- ale kolik z nás to přežije? S touto otázkou na rtech jsme přihlíželi tomu děsivému divadlu blížící se fronty. Ty ohně na obzoru měly v sobě jakousi magickou moc, stále nás to k nim přitahovalo, nemohli jsme od nich odtrhnout oči. Dlouho jsme se Staňou seděli pod lípami. V zatemněné vesnici bylo ticho a od vzdálených ohňů sem doléhalo temné dunění fronty. Bezděčně jsme spolu mluvili jen šeptem.
V úterý 17. dubna projíždělo Pršticemi od Silůvek směrem k Radosticím německé vojsko. V celém jejich tažení jsme pozorovali jakýsi spěch a vzruch, zkrátka jako když se utíká před nepřítelem. Ale jinak prošli vesnicí naprosto klidně, nikoho z obyvatel neobtěžovali, nikomu nic nebrali. S Němci byli i Vlasovci. Někteří, se kterými jsme hovořili, když se zastavili na chvíli v hospodě, říkali, že druhý den už tady budeme mít Rusy a ti že budou zlí. Když jsme jim namítali, že snad budou lepší než Němci, odpověděl nám jeden Vlasovec: "To čornyj čort a to krasnyj čort!" Ovšem my jsme se těm jejich řečem v duchu jen smáli a nevěřili jsme jim. Za čas jsme se měli přesvědčit, že měli pravdu. Toho večera už jsme ani s kamarády nešli ven.
Ve středu 18. dubna jsme již od 8. hodiny ráno slyšeli od Syrovic kanonádu. S Vladíkem Vašíčkem jsme šli dopoledne do Horky za Loučkami, zda odtud něco uvidíme. V jednu chvíli letělo nad námi německé letadlo. Z hlínských lesů někdo po něm střílel z kulometů. Domnívali jsme se, že to jsou snad partyzáni. Že by to mohli být Rusové, jsme ani nepomyslili. Zatím to stříleli opravdu Rusové, v 10 hodin dopoledne obsadili totiž Hlínu. Z Horky jsme také viděli dopadnout a vybuchnout první granát do Dolnic a druhý za Jelínkův dům (č. 199) u hřbitova. Před polednem jsme šli domů, kde jsme se dozvěděli, že Rusové obsadili již v 11 hodin Moravské Bránice (telefonovali to železničáři z Bránic na nádraží do Silůvek a do Prštic zprávu přinesl zřízenec pan Beránek). Vladík, Draha Kolbert a já jsme vylezli ve škole na půdu a dívali se z vikýřů. U Tikovic na Chřibech jsme viděli tři tanky a kolem nich pobíhat postavy. Nevěděli jsme však, jsou-li to Němci nebo už Rusové.
S blížící se frontou jsme už doma museli pomýšlet na to, kam se schováme, kde přečkáme případné boje. Původně jsme se chtěli schovat v našem sklepě na pivo a víno a ve staré lednici. Už jsme tam dokonce byli všichni usazeni. Pak se nám to však nezdálo dosti bezpečné místo. Po dohodě s Vašíčkovými z vedlejší školy jsme si doma sbalili jídlo na několik dní a šli všichni, t.j. otec, matka, babička Františka, sestra a já, do školy, kde jsme se společně s nimi schovali do sklepa. Ten byl na straně přivrácené k Loučkám, takže od východu a jihu jej chránila celá budova. To bylo někdy kolem poledne. Ve 12,30 hodin jel po silnici kolem školy směrem k Silůvkám německý pancéřový vůz. Za chvíli jsme slyšeli od Silůvek a spodního konce vesnice střelbu z kulometů a samopalů, která trvala asi půl hodiny. Ve 13 hodin již jel pancéřový vůz plnou rychlostí zpět. Jen se mihnul kolem školy. Viděli jsme ho s Vladíkem ze síně, odkud jsme se dívali, skrčeni při zemi, pootevřenými dveřmi od třídy přes okna na ulici. Raději jsme však zalezli zpět do sklepa, poněvadž na ulici svištěly kulky. Střelba neustávala, ozývala se z lesů za Horkou i přímo z vesnice. Ustala až po delší době. Seděli jsme ještě chvíli ve sklepě a pak otec povídá, že se půjde podívat na půdu z vikýře. Čekali jsme na něho všichni v přízemí. Za chvíli se otec řítí dolů se schodů a volá: "Rusi už jsou tady!" Letíme všichni ke dveřím. Konečně tedy Rusové! Již jsme na ulici. A skutečně: u zvoničky jedou směrem k nám na bričce tažené koňmi tři ruští vojáci se samopaly a kulometem namířeným dopředu. Jsou to mladí chlapci, ani ne dvacetiletí. Tak jsme se přece dočkali, ve středu 18. dubna ve 14 hodin 10 minut vidíme poprvé Rusy v Pršticích. Z okolních domů už také vybíhají lidé. Za bričkou jde dalších několik Rusů, každý se samopalem. Většinou opět mladí kluci. A všichni mají na čepicích rudé hvězdy, pro nás dosud neviděný symbol. Běžíme jim vstříc, zdravíme se s nimi, tiskneme jim ruce, objímáme je. "Zdrávstvujtě!" voláme na ně již dlouho předtím naučený pozdrav a oni s úsměvem odpovídají stejně. Jásáme radostí, lidé se navzájem objímají, slzy se derou do očí. A radostným voláním vítáme znovu a znovu každý další hlouček Rusů, každého jednotlivce. Naše nadšení nemá konce. Konečně tedy jsou ti proklatí Němci pryč, konečně je tady ta chvíle, na kterou jsme se těšili několik let. Jsme opět svobodni. Lidé nosí Rusům na talířích jídlo, matka jim podává na kolečka nakrájený salám. Berou si jen málo a s úsměvem ukazují rukou po krk, že jsou najezeni. A opět přicházejí další a další ruští vojáci, každý v rukou samopal, někteří táhnou za sebou kulomet. Stále jich přibývá, pak přijíždějí na nákladních autech (většinou americké studebakery). Všichni je vítají, podávají jim jídlo a oni nám na oplátku házejí z aut ve staniolu balená kolečka čokolády. S prvním protitankovým kanónem, se kterým projeli kolem, zastavili u zámku, odpojili ho, postavili na křižovatku a namířili k Ořechovu. S postupujícím časem se množství projíždějícího vojska stále zvětšuje, po silnici už to jsou dva proudy vedle sebe a kolem domů po obou stranách kozáci na koních. Všechno v rychlém tempu, v trysku směrem na Radostice, neustálé proudy nákladních aut malých i velkých, tanků, osobních aut, obrněných vozů, koní, povozů, motocyklů, kol, vše v horečném chvatu za neustálého volání a křiku kozáků, kteří si tím zřejmě sdělovali různá upozornění a rozkazy. Všechny mostky přes příkopy mezi silnicí a domy byly okamžitě rozdrceny tíhou mohutných tanků. S úžasem jsme všichni přihlíželi té valící se lavině vojska a materiálu. Tak to trvalo po několik hodin celý zbytek odpoledne. Troufám si říct, že vidět tento mohutný přesun ruského vojska, byl pro mne jeden z nejsilnějších zážitků té doby. Musely to být statisíce vojáků, co za tu dobu doslova proletěly kolem nás.
Když nadešel večer a přesun ustal, začali po domech chodit ruští vojáci, kteří zůstali v obci. K nám taky přišli a začali prohlížet všechny místnosti. Otec nebo já jsme s nimi stále chodili. Rusové se neustále ptali: "Germána nět?" Jenže jim zřejmě nešlo o Germány, protože stejnou otázku opakovali stále, ať už otvírali skříně, zásuvky u stolu nebo i ty nejmenší zásuvky u kredence. Tak jsme poznali, že hledají, co by si přivlastnili. Hned ten první Rus, se kterým jsem šel, když uviděl, že mám náramkové hodinky, mi řekl: "Davaj časy!" Byl jsem tím tak překvapen, že jsem mu je dal celkem s lehkým srdcem, ono mi také nic jiného nezbývalo. Když se to dozvěděla matka, starý dobrák a důvěřivec, tak mi řekla, abych to nikomu nepovídal, že třeba jen ten jeden voják krade. Pak jsem říkal otci, jak jsem pozbyl hodinky a ten nato: "Co máš z toho, já už je taky nemám." (Druhý den jsme viděli na ulici některé vojáky s několika hodinkami na každé ruce.) Jinému Rusovi jsem na galerce, kterou chtěl také prohlédnout, posvítil tříčlánkovou baterkou, kterou jsem dostal k jedněm vánocům. Rus, jak ji uviděl svítit, tak hned "Davaj!" a byl jsem bez ní. To už jsme s otcem věděli, že by ty "návštěvy" Rusů nemusely probíhat tak hladce a tak jsme každého Rusa doprovázeli oba dva. Chtěli také "spirt", t.j. špiritus, alkohol. Otec veškeré lihoviny z hospody před frontou odklidil a tak Rusovi, který se ptal po "spirtu", nabízel u udírny špek, který v ní visel. Ten o špek neměl zájem a povídá: "Špek požer ty sám." Večer doporučil otec matce a sestře, aby se na spaní ani nevysvlékaly, a obě si tedy lehly pod duchny oblečené a navíc navlečené do mužských kalhot. Otec a já jsme skoro celou noc neustále provázeli "návštěvníky" po domě. Některý přišel i do ložnice, matka se sestrou zchumlané až po bradu v duchnách, my dva s otcem za Rusem, ten se podíval, obrátil se a šli jsme dál. Tu noc jsme otec a já nespali.
Ve čtvrtek 19. dubna ráno, když jsme vyšli na ulici, vypadalo to před hospodou jako po nějakém nepodařeném jarmarku. Na celém prostranství po zemi plno prázdných hrnců, kastrolů, pekáčů, nádob a sklenic od povidel, sádla,zavařenin, zbytky jídla a kostí. A dále všechno možné co Rusové vyrabovali za noc z okolních domů zde leželo bez ladu a skladu poházeno. Z domů vycházeli ztichle lidé a sdělovali si noční zážitky. Dovídali jsme se o nočním rabování, kdo o co přišel, co kde Rusi komu sebrali. Hodinky už neměl nikdo. Sedlákům odvedli všechny koně. V některých domech se dopustili Rusové i násilí na ženách. Veškeré včerejší nadšení bylo pryč, každý měl v obličeji veliké rozčarování. Vzpomněli jsme si na slova Vlasovců. Nejvystižněji to vyjádřil Karel Dvořák z č. 104 naproti škole: "Tak co, dneska už nejásáte?"
Pokud se týká střílení, byl v Pršticích ten den klid. Jen od severu bylo slyšet výbuchy a střelbu. V průběhu dne Rusové, kteří pobrali lidem kola, učili se na nich po silnici jezdit. Zřejmě z domova kola neznali, protože se jen málokterému podařilo projet větší vzdálenost. Většinou z kola brzo spadli a pak je rozzlobeně odhodili, jakoby ono za to mohlo. Před naší hospodou padali Rusové přímo do čerstvě vykopané hluboké příkopy kolem silnice.
Za soumraku jsem stál s Vladíkem před školou. Pojednou od spodního konce vesnice vyletěly k obloze serie mohutných ohnivých jazyků a za úžasného vytí a hukotu se vzdalovaly k severu. Automaticky jsme oba leželi jak přilepeni na zemi, nevěděli jsme, co se děje. Vzpamatoval nás až smích ruských vojáků, stojících opodál: "To ničevó, to náši, to kaťúšy!" To bylo moje první seznámení s kaťušemi. V noci pak ještě Rusové z kaťuší, z pole za domem Viktora Drábka č. 115, stříleli dvakrát, ve 22,30 a ve 2,20 hodin. Čas jsme věděli podle hodin v kuchyni na zdi. Noc proběhla úplně stejně jako ta minulá. Opět Rusové prohlíželi domy a odnášeli, co se jim zalíbilo. Otec a já jsme zase každého z nich doprovázeli a snad proto jsme ty první dvě noci celkem o nic závažného nepřišli. Zatím... V noci od 23,00 do 1,00 hodiny proudily opět Pršticemi od Silůvek k Radosticím kolony ruského vojska, jako první den záplava tanků, děl, aut, povozů, koní. Ani tuto druhou noc jsme s otcem nespali.
V pátek 20. dubna ráno před hospodou už ten včerejší "jarmark" nebyl. Které nádoby místní poznali, tak si odnesli, zbytek se odstranil. Kolem poledne letělo od Radostic k jihu nad vesnicí německé letadlo. Byl jsem zrovna ve škole u Vašíčků v kuchyni a právě jsem se díval přes otevřenou spíž oknem směrem k našemu domu. Vtom jsem zahlédl na našem dvoře mohutný záblesk, výbuch, dým a současně slyšel několikeré ohromné rány. Všichni v kuchyni jsme leželi ihned na zemi a honem do sklepa. Letící německé letadlo totiž vyhodilo nad Pršticemi plechový kontejner (asi 40 cm v průměru a 2 metry dlouhý, našli jsme ho později v selských zahradách), který se ve vzduchu rozevřel a z něho se vysypalo asi 10 nebo více malých bomb. Ty dopadly postupně na domy a dvory od zámku až po hospodu. Otec šel v tu dobu zrovna k Votavům (č. 166) k setře Elišce. Výbuchy bomb ho zastihly u Paulíčkova domu (č. 215) naproti zámku. V okamžiku padl na zem, přitisknut k domu. Později se k tomu vyjádřil, že byl tak přitlačen ke zdi, že se snad to kameninové obložení muselo prohnout. Přežil to bez úhony a když viděl, kam bomby dopadaly, utíkal domů. Na dvoře uviděl kráter po bombě o průměru asi 1 metr a v kuchyni ještě plné prachu a sírového zápachu našel zdravé a nezraněné matku s babičkou a sestrou schované za kredencem a ještě se celé třesoucí. Do kuchyně z vybuchlé bomby naštěstí vletěla oknem jen jedna střepina, v otevřených dveřích od kredence udělala asi 10 cm dlouhou díru a zabořila se do protější zdi vedle hodin. Štěstí měl také náš pes Borek, irský setr s krásnou dlouhou srstí. I když bomba dopadla asi 3 metry před jeho boudu, přežil to bez nejmenšího škrábnutí. (Zato jsme o něho přišli o něco později, když stál před domem na ulici. Uviděli ho Rusové, kteří projížděli kolem nákladním autem, zastavili, psa chytili, vyhodili na auto a odjeli. Borka jsme víc už neuviděli.) Na náš dům dopadly za tohoto náletu ještě další tři bomby. Jedna, která naštěstí nevybuchla, proletěla střechou a stropem do hospodské místnosti a mezi dveřmi do sálu se zaryla přes podlahu do země. Zůstala tam hodně dlouho. Když za několik měsíců nechal otec vykopat, zjistilo se, že v zemi se stočila, poněvadž ji našli asi o jeden a půl metru dále, těsně pod podlahou hrotem nahoru. Druhá bomba dopadla do řeznické dílny k udírně a třetí do zahrady ke kůlně. Obě poslední kromě díry ve střeše a stropě a otlučených omítek moc škody nezpůsobily.
Všichni jsme byli rádi, že osvobození proběhlo bez velkého střílení. Mysleli jsme, že nejhorší už máme za sebou. Jenže radovali jsme se předčasně, ta pravá fronta měla teprve přijít. I když ruská vojska obsadila Silůvky, Prštice, Radostice a Střelice, Němci se drželi ještě v Ořechově a v Tikovských zmolách východně od silůvského hřbitova (zmoly byly původně tři, dnes už jsou dvě zavezené). Z těchto svých postavení začali Němci v průběhu dne ostřelovat děly, minomety i kulomety Prštice a Silůvky. Rusové ze svých pozic palbu samozřejmě opětovali. Na Prštice začaly dopadat granáty, miny, hvízdaly kulky a tak jsme se znovu odstěhovali do bezpečnějšího úkrytu, do školního sklepa. Němci také v průběhu dalších dnů a hlavně nocí dělali z Ořechova a ze zmol výpady a průzkumy k Pršticím a k Silůvkám, ale Rusové je po bojích vždy odrazili. Jedné noci pronikli Němci od Ořechova až ke kapli sv. Jána. V Silůvkách se dostali až do strže za fotbalové hřiště, kde se delší dobu drželi.
Z pátku 20. dubna na sobotu jsme už spali ve školním sklepě, když jsme tam nejprve narovnali nízké lavičky ze tříd, sloužící žákům k přezouvání a na ně jsme položili matrace. Bylo nás tam celkem deset. Řídící Vašíček s manželkou, jejich děti Anka a Vladík, otec, matka, babička, sestra Božka, já a tovaryš z protější kovárny Franta Sádecký. Strávili jsme tam 5 dní a 5 nocí. Většinou jsme se zdržovali ve sklepě, když střelba ustala, seděli jsme v kuchyni, občas jsme odskočili domů nebo podle situace i dále.
Já a Vladík jsme spávali na otomaně v chodbě před sklepem pod oknem na dvůr. Do okna jsme narovnali dva pytle brambor jako ochranu před střepinami z granátů. Hned první noc při spaní při blízkém dopadu granátu se s námi všechno zatřáslo a cosi hrozně těžkého na nás spadlo. V rozespalosti jsme si mysleli, že se hroutí škola, ale zatím to byly jen ty pytle brambor, které tlaková vlna shodila z okna. Nebyl to té noci jediný výbuch, tím to začalo a pokračovalo přerušovaně celou noc, takže spaní jsme si moc neužili. Tu noc hořela u Lhoteckých č. 47.
V sobotu 21. dubna, když se šel otec podívat k nám domů, zjistil, že už je hodně věcí rozkradeno. Zamykání nepomohlo, všechny dveře byly vyražené. Rusové se v noci činili, jak jsme tenkrát říkali "{rabovali". (Jak později vyšlo najevo, na rozkrádání se přiživili i někteří místní občané.) I cihly na dvoře byly rozebrané a zásoby zmizely. A to jsme vlastně všechno schovávali před Němci, od nich, od Němců jsme čekali rabování, znásilňování a podobné věci a ne od těch, kteří nás přišli osvobodit. Proto jsme byli všichni tak zklamaní. V těchto chvílích však přece jen bylo důležitější, abychom frontu ve zdraví přežili a zachránili si život. Tím vůbec neomlouvám chování Rusů, ale člověk si musí stanovit pořadí hodnot, zvláště v takové extrémní situaci jako je válka.
Během dne, když zase střelba ustala, seděl s námi v kuchyni ve škole ruský major. Otec si mu stěžoval, že ruští vojáci rabují po domech a ruský major to odsuzoval, že to "něcharóši". Dalšího dne otec téhož majora uviděl, jak vychází ze vrat naší hospody a sám něco nese pod paží v balíku. Když major otce uviděl, zastyděl se, sklopil oči a beze slova odešel, samozřejmě i s balíkem. Později přistihl otec na dvoře dalšího ruského vojáka, jak něco odnáší z našeho domu. Přetáhl ho holí přes záda a kupodivu mu to prošlo, voják utekl.
Vladík, Franta Sádecký a já jsme se rozhodli, že se podíváme ke Trenzům na Kelendrov (č. 47). Franta Trenz byl náš kamarád a jeho bratr Jenda měl známost s Vašíčkovou Ankou, tak jsme chtěli vědět, jaká je situace u nich. Vyběhli jsme ze školy a drželi jsme se na levé straně ulice při domech, abychom byli chráněni od východu. Když jsme byli asi uprostřed cesty, zasvištěli ve vzduchu granáty a vzápětí někde poblíž vybuchly. Ani jsme se nezastavili a o to víc jsme přidali do běhu. Šťastně jsme vběhli ke Trenzům a rovnou do sklepa, kde byli všichni domácí. Byli všichni zdrávi a živí. Když po chvíli střelba utichla, vyrazili jsme zpět do školy. Běželi jsme opět těsně u domů a v pořádku se vrátili. Dělostřelecké ostřelování i palba z dalších zbraní pokračovala s přestávkami celý den.
Ani noc na 22. dubna nebyla klidná. Němci Prštice ostřelovali intenzivněji než ve dne. Uprostřed noci se ozvaly poblíž mohutné výbuchy, svíčka, kterou jsme si zrovna svítili, zhasla, sklep se třásl a všechno se s námi houpalo jako na vodě. Ze spaní už nebylo nic. V noci vyhořelo Jankovo obytné stavení ve dvoře (č. 10).
Když jsme v neděli 22. dubna ráno vylezli ze sklepa, uviděli jsme následky nočního bombardování. Těžké vstupní školní dveře, vyvrácené i s veřejemi, ležely na schodech před školou, chodba plná opadané omítky a cihel a na ulici úplná spoušť. Silnice i chodníky pokryty vrstvou rozbitých střešních tašek, skla a omítky, okna ve všech domech rozbitá a na malých loučkách naproti hospodě hluboký kráter o průměru asi 5 metrů. Při své nedávné činnosti u Technische Nothilfe jsem takových kráterů po bombardování viděl mnoho a tak jsem odhadoval, že tento mohl být od 250 kilové bomby.
Ostřelování s přestávkami pokračuje celý den. Matka neustále naříká, že nás to tu zabije, že bychom měli jít pryč, někam do lesa nebo do hájenky ke Kristkům. Někdy nám to její naříkání už jde na nervy a tak ji skoro hrubě okřikujeme. Babička si zase pořád stěžuje, že jí tady ve sklepě "nedýchají nohy". V jedné chvíli klidu sedíme opět v kuchyni, já mám oknem výhled na hřiště na Loučkách. Náhle uvidím výbuch granátu na hřišti přesně na penaltě. Hned jsme všichni na zemi, venku dopadají další granáty a my lezeme po kolenou do sklepa. Večer, když už jsme byli ve sklepě připraveni na noc, otřásl celou budovou mimořádně silný výbuch, všechno se třáslo, bylo slyšet rachot, jako když se něco sype. Poznali jsme, že škola dostala přímý zásah, ale ven ze sklepa jsme se neodvažovali, budova nad námi stála, tak to bylo zde bezpečnější než venku nebo někde jinde. Noc proběhla jako minulá za dělostřeleckého ostřelování. Tentokrát hořelo ve vesnici na více místech.
V pondělí 23. dubna ráno jsme teprve mohli vidět následky večerního zásahu do školy. Na severovýchodním rohu byla střecha smetena a do horní třídy zela asi metrová díra. Na půdě jsme našli ocelový plášť rakety o průměru asi 20 cm, která na školu dopadla. Byla to ruská "kaťuša"; těch dopadlo na Prštice současně asi osm. Rusové odněkud od východu nebo od jihu střelili do vlastních pozic.
Matka, zvláště po té kaťuši, naříkala ještě víc, že tady ve škole nepřežijeme, chtěla stále pryč. V jedné chvíli jsme už jejím nářkům podlehli, ve sklepě jsme si sbalili nejnutnější věci do uzlů a chystali jsme se, že půjdeme do hájenky ke Kristkům. Nakonec ale z toho - nevím už proč - sešlo a zůstali jsme ve škole. Opět jsme se všichni podle situace zdržovali ve sklepě nebo v kuchyni. Během dne jsme pozorovali ruská letadla, jak bombardovala a při hloubkových útocích střílela na území někde mezi Ořechovem a Střelicemi. Následovalo vždy několik vln letadel za sebou.
Když jsem byl toho dne venku na ulici, viděl jsem, jak ruský voják na dvoře ve škole střelil světlicí po holubovi, který seděl na střeše kůlny. Za krátkou chvíli přijel autem od Radostic ruský důstojník a začal zjišťovat, kdo raketu vystřelil. Když jsme se mu snažili vysvětlit, že to střílel ruský voják (ten mezitím odešel), nechtěl nám věřit a neustále opakoval, že je zde zrádce, který dával znamení Němcům. Byl hrozně zlý a neustále mával pistolí. Jestli nám uvěřil, to nevím, ale trvalo to dlouho, než se uklidnil a odejel.
Noc opět stejná, přerušované spaní, výbuchy granátů, střelba. Vzpomínám si, jak jsme uklidňovali matku, když se při blízkých dopadech granátů třásla budova. Snažili jsme se ji přesvědčit, že to střílejí Rusové od nás na Němce. Nedá se říct, že bychom si na tu situaci zvykli, samozřejmě každý z nás se obával toho nejhoršího, ale přece jen jsme byli ke všem těm projevům války jaksi otrlí. Připomněl jsem si situaci z minulých dnů. S Vladíkem jsem byl na našem dvoře, nad námi přeletělo německé letadlo a po něčem střílelo. Okamžitě jsme se kryli k zemi a ruskému vojákovi, který stál opodál jsme ukazovali, aby také padl k zemi. Ten jen mávl rukou a odpověděl: "To ničevó, nas mnógo."
V úterý 24.dubna v průběhu dne se ruským vojskům konečně podařilo vytlačit Němce z Ořechova a zlikvidovat je v Tikovských zmolách. Někde za Ořechovem v lesích však Němci stále odolávali, protože ještě celé odpoledne opět ruská letadla ta místa bombardovala. V Pršticích začínalo být klidněji, přestaly výbuchy granátů a střelba z kulometů. V té chvíli jsme přehled o situaci kolem Prštic ještě neměli, nevěděli jsme, jak dlouho klid vydrží, tak jsme ještě přespali ve škole ve sklepě. Noc už byla klidná.
Ve středu 25. dubna jsme se stěhovali se svými uzly ze školy domů, do hospody. V domě bylo "boží dopuštění". Když jsme uviděli kuchyň, to už nebylo na naříkání a nadávání, tomu, co jsme uviděli, jsme se začali smát. Všechny karty z hospody rozházené v kuchyni po zemi a mezi nimi rozsypaná mouka, kroupy, příbory, sklenice, kosti, nádobí, zásuvky, papíry atd. Na celém kuchyňském stole asi centimetrová vrstva tuku, v ní drůbeží kosti a zbytky jídla. Vedle v pokoji z otcova stolu, kde měl písemnosti od hostince a řeznictví, všechny papíry vyházeny na zem, v dalších pokojích prázdné skříně a co nebylo ukradeno, leželo rozházené po zemi.
Všechna okna měla rozbitá skla, ve střeše díry, tašky buď na zemi, nebo na střeše zpřeházené, na zdech všude plno stop po zásazích střepin a kulek. Jeden dělostřelecký granát vletěl od východu oknem do sálu, proletěl protější zdí na dvůr, skrz zavřené dveře do sklepa a tam teprve vybuchl a demoloval pivní a vinné sudy. Byl to zřejmě granát se zpožděným zapalováním. Hrot z tohoto granátu našel otec asi za rok v sudu, když ho dával opravovat. V otvoru, který zanechal granát ve zdi sálu, bylo vidět, jak je zeď stavěná: pálené cihly na krajích a uprostřed nepálené, tzv. kotovice. Stav dvou záchodů na dvoře tenkrát ještě nesplachovacích, nebudu popisovat, to ani nebylo jako po lidech. Koza i s kůzlaty, kterou jsme měli v zahradním dvorku ve chlívku se vyraženými dveřmi dostala na dvorek, spadla do hnojníku, který měl zvýšenou betonovou zídku a tam ve zdraví i s kůzlaty všechno to ostřelování i přítomnost Rusů přečkala. Na rozdíl od slepic; možná Rusům kozí maso nechutnalo. Ve skříňce umístěné v sále mívali fotbalisté sportovního klubu poháry a vlajky, trofeje z různých turnajů. Ty jsme našli v již nepoužívané lednici za sklepem. Abych to řekl slušně: poháry použili Rusové jako nočníky a vlajky místo toaletního papíru. Když se Jenda Slaný z č. 17, který byl hospodářem sportovního klubu a pro kopanou žil tělem i duší, dozvěděl, co se stalo s poháry a vlajkami, byl z toho zdrcen a stále jen opakoval: "Do pohárů? Jak to mohli udělat do pohárů?" V lednici v jednom rohu pod silnými kulatými trámy, které tvořily podlahu, otec ukryl lihoviny a potraviny. I tady to Rusové objevili a zlikvidovali.
Když jsme celý dům a příslušenství prohlédli a zjistili rozsah škod, dali jsme se do uklízení. V Pršticích a blízkém okolí se už nestřílelo, jenom ze směru od Dolních Kounic jsme ještě slyšeli dělostřelbu. Jak jsme se později dozvěděli, drželi se tam ještě Němci. Tu noc jsme spali doma.
Dlouho jsme však v našem domě nezůstali. Ve čtvrtek 26. dubna, sotva jsme trochu poklidili, oznámili nám Rusové, že musíme opustit dům, poněvadž tam zřídí "bolnici" t.j. nemocnici. A hned začali stěhovat z pokojů náš nábytek ven. Ale ne normálně dveřmi, nýbrž okny ho házeli na dvůr. Srovnali jsme ho potom alespoň na dvoře. Znovu jsme si museli to nejnutnější svázat do ranců a odejít z domu. Přístřeší jsme našli u Slanů v č. 17 u zvoničky. Spávali jsme na matracích na zemi v pokoji u vrat s okny do ulice. Spolu s námi přišla ke Slanům také celá rodina Vašíčkova, protože ve škole a také ještě v sokolovně byly zřízeny rovněž bolnice. U Slanů jsme byli celkem asi 11 nebo 12 dní, až asi do 7. května.
V bolnicích zřídili Rusové provizorní lůžka a sváželi sem raněné z dalších míst bojů. Přízemní třída ve škole, sál v naší hospodě i sál sokolovny byly raněnými plně obsazeny. Několikrát jsem měl spolu s dalšími kluky ve škole a v sokolovně denní nebo noční službu u raněných, ke které nás Rusové naverbovali. Když potřebovali někoho na práci, tak na prvního, kterého potkali na ulici nebo v domě, zavolali "Idi sudá!" a už si ho odváděli. Ranění jeden přes druhého naříkali a neustále se z různých míst ozývalo: "Vadu, vadu!" Naším hlavním úkolem bylo, podávat jim vodu, nebo poskytovat různé služby. Když nám někdy v noci vybyla chvilka klidu, vařili jsme si na kamnech v kastrolku, podle vzoru ruských ošetřovatelů, karamel z cukru, kterého tam Rusové měli dost.
Ve škole na dvoře byl postaven veliký stan, který sloužil Rusům za operační sál. I v hospodě prováděli operace; zůstal nám z toho jako pozůstatek dlouhý hostinský stůl se zkrácenými nohami, který používali jako operační stůl.
V prvních dnech po nastěhování ke Slanům se začala ze severozápadu znovu ozývat dělostřelba a přes Prštice se směrem ke Hlíně přesunovala spousta vojska s děly.
Jednoho dne nás Rusové zase několik posbírali a nařídili, že půjdeme pracovat v noci do lesa. Večer nás zavedli do lesa do údolí za Kristkovu hájenku, kde byli utábořeni kozáci. Pak si to však Rusové z nějakého důvodu rozmysleli a propustili nás, že se bude pracovat až ráno. Druhý den nás zavedli na stejné místo, kde jsme museli kácet smrky, dělat z nich koryta pro koně a stavět "báně". To byly vlastně miniaturní sruby, ve kterých si potom ruští vojáci udělali saunu: nanošené kameny rozpálili ohněm a pak je polévali vodou. Smrky jsme podřezávali, jak je obvyklé, těsně u země, aby zůstal nízký pařez. Přišel k nám Rus a řekl, že to "něcharóši", že se musíme postavit a řezat nahoře. A tak jsme řezali podle jeho návodu, takže po každém poraženém stromu zůstal víc než metr vysoký pařez.
Jak jsme mohli z kraje lesa pozorovat, celý den létala od Brna směrem na jihozápad ruská letadla a bombardovala obklíčené Němce někde poblíž Krumlova. Jedno letadlo při návratu zpět odhodilo nad Pršticemi dvě přebytečné bomby. Naštěstí vybuchly v zahradách selských domů východně od silnice a nezpůsobily žádnou škodu. Toho dne jsme museli pracovat ale opravdu tvrdě, takže večer jsme toho měli, jak se říká, plné zuby. Domů jsme se vrátili až za tmy. V dalších dnech jsem se já i ostatní před Rusy raději schovával, jako třeba u Slanů na půdě a podobně. Přesto jsme tomu ale vždy neunikli. Do lesa jsem musel ještě jednou nebo dvakrát.
Rusové sbírali lidi i na jiné práce. Někteří museli dokonce hnát stádo hovězího dobytka, které ruští vojáci někde zabavili, až za Pohořelice někam na jižní Moravu. V těch dnech přešli přes Prštice pod dozorem ruských vojáků skupiny německých zajatců směrem na Silůvky.
Mezi ruskými vojáky byly také ženy vojačky. S jednou z nich jsem zažil následující příhodu. Uviděla mě u zvoničky a hned na mě volala "Idi sudá!" Musel jsem s ní jít do domu Dobrovodských (č. 76) naproti zvoničce a že budeme hledat "dosky". Našli jsme na dvoře pod kůlnou nějaké desky a přinesli je spolu se snopem slámy do jednoho pokoje, ve kterém byla rozebraná postel a velká skříň. Z pokoje vedly dvoje dveře, jedny, ve kterých byl klíč, do síně a druhé do sousedního pokoje. K těm jsem spolu s ní musel přisunout skříň. Dveře do síně vojačka zamknula a klíč si schovala do kapsy. Pak jsme složili postel a začali řezat pilou, kterou jsme také přinesli, do té postele desky. Jelikož se mi začínalo rýsovat, jak by tato situace mohla skončit, přemýšlel jsem, jak z toho vyváznout. Otevřít okno a vyskočit ven, když ona měla v pouzdře u pasu pistoli, to bych asi nestihl. Zachránila mne náhoda. Venku začaly létat nízko nad domy letadla, německé a ruské a stříleli po sobě. Naštěstí pro mě byla vojačka zvědavá, odemknula dveře do síně a šla se na ulici podívat, co se děje. Na nic dalšího jsem už nečekal, vyběhl do síně, odtud na dvůr a stodolou a zahradou jsem zmizel pryč. Pak jsem si dával několik dní pozor, aby mě ona vojačka neuviděla znovu.
Všichni členové rodiny Slaných, u kterých jsme našli ubytování, byli známi tím, že byli vtipní a měli v každé situaci smysl pro humor. Z jejich velkých vrat vyrazily předchozí výbuchy všechny desky, takže zůstaly jen nosné trámy ve tvaru písmene "Z". Když starý pan Josef Slaný viděl svého syna Josefa vcházet vraty, volal na něho: "Jozo, zavři ty vrata, ať nám sem někdo nevleze!" Nebo když Rusové s několika koňskými povozy vjížděli z ulice do dvora, zavolal pan Slaný na Josefa: "Jozo, otevři stodolu, ať projedou skrz!" Ten pohotově otevřel oboje vrata u stodoly a Rusové opravdu projeli přes stodolu a octli se venku v polích. Samozřejmě poznali omyl a vrátili se, ale my všichni přihlížející jsme se tomu pěkně zasmáli.
Po pádu Ořechova Rusové, kteří zůstali v Pršticích, neustále jezdili koňskými povozy v tu stranu, pravděpodobně až do Brna. Vraceli se pak s vozy naloženými nejrůznějšími věcmi, které pro sebe zabrali, ale hlavně s rolemi (štučkami) nejrůznějších látek. Z ukořistěných věcí dělali balíky, obalili je do prostěradel, zašili a inkoustovými tužkami napsali adresy. Z pole nad spodním Písníkem (vedle domu Oldřicha Jelínka č. 200) po několik dní startovala malá dvojplošná nákladní letadla a odlétala s balíky do Ruska. Pamatuji si, jak Rusové, kteří byli ubytovaní u Slanů, přijeli do jejich dvora s vozem plně naloženým rolemi látek. Všechny složili do komory a zamknuli visacím zámkem. Později, v nepřítomnosti Rusů, se chtěl pan Tichý, zeť pana Slaného, dostat do komory a nějakou tu roli Rusům vzít. Jeden z nich ho však překvapil při manipulaci se zámkem, popadl vidle, které byly zapíchnuté ve hnoji a s křikem se na pana Tichého hnal. Rusové kradli, co se dalo, ale když někdo sáhl na tzv. jejich majetek, byli hrozně zlí. Tenkrát to dalo přítomným hodně přemlouvání a chlácholení, než Rus přestal vyhrožovat, že ho probodne.
Měli jsme též hudební zážitky. Po několik dnů se jeden ruský voják vždy večer posadil s tahací harmonikou naproti zvoničce ke studni pod kaštan. Celé večery hrál neustále jednu krátkou melodii ruské častušky. Když jsme pozdě večer uléhali ke spánku, Rus stále ještě hrál a stále totéž. Bylo to k nevydržení. Docela jiný, ale příjemný hudební zážitek nám připravil ruský kapitán, který byl také ubytován u Slanů. Vašíčkovi si ze školy přestěhovali ke Slanům i pianino, aby neušlo zkáze, která by je ve škole neminula. Kapitán, který se ukázal být dobrým pianistou, si sedl k pianinu a hrál nám různé melodie z oper a operet. Byl to jeden z mála krásných frontových zážitků.
Jednoho dne, bylo to pravděpodobně v pondělí 7. května, se konečně bolnice z hospody odstěhovala, takže jsme se mohli vrátit domů. V hospodě v nálevní místnosti však byli ještě stále ubytovaní tři ruští vojáci. V domě jsme našli znovu všechno v dezolátním stavu. V ložnici bylo okno prokopáno až k zemi, takže z něj vznikly dveře. Když se otec ptal ruského vojáka, proč nechodili normálně dveřmi, dostalo se mu odpovědi, že je "někulturnyj", proč prý by měli chodit dokola dveřmi. V malém pokoji za kuchyní měli Rusové zřízenou "báň". Proto tam v rohu vysekali podlahu, aby tudy mohla odtékat voda. Ve střeše vedle normálního vikýře byla vyřezána velká díra jako další vikýř. V hrozném stavu byly opět oba záchody, tam byly ty lidské produkty navršeny na deskách do takové výše, že jsme nemohli pochopit, jak se tam nahoře mohli Rusové udržet. Otec na dveře obou záchodů přitloukl dlouhou lať a na jejich uvedení do provozuschopného stavu došlo až mnohem, mnohem později. Ztratilo se nám také jízdní kolo, ale zato to přečkal motocykl (Jawa 175 spec.). Otec z něho totiž odmontoval kola a všechno vytáhl na malou půdu nad udírnou, kam nevedly žádné schody.
V celém domě a na dvoře byl podobný nepořádek, jako když jsme se vrátili domů poprvé. I na Loučkách a za hospodou to vypadalo podobně, bylo tam k nalezení všechno možné, co Rusové vytahali z okolních domů. A nás čekalo nové poklízení. Otec a já jsme nejprve vylezli na střechu a dávali alespoň provizorně do pořádku křidlici. Když jsme pracovali na straně přivrácené do ulice, málem jsme přišli o život. Dole před hospodou se zrovna pohádali dva ruští vojáci a jeden z nich přitom vystřelil samopalem dávku nahoru do vzduchu, takže kulky létaly těsně kolem nás.
V úterý 8. května se rozšířila zpráva, že Německo kapitulovalo. Konečně tedy konec války. Z lesů z dálky se však stále ozýval hukot dělostřelby. Radovali jsme se a teď jsme jenom čekali, kdy odejdou Rusové z Prštic. Zatím ještě ve vesnici zůstávali.
Ve středu 9. května však přece jen ruské vojsko z Prštic odešlo a přesunulo se do dalších pozic. Jenom ti tři vojáci, kteří byli ubytováni v naší hospodě, zůstali. Dobře jsme s nimi vycházeli. Spávali na pryčnách z desek s ručními granáty pod hlavou. Jeden z nich se jmenoval Michal a sestra Božka o něm mluvila jako o "našem Michalovi". Z jakého důvodu zůstali v Pršticích jenom sami tři, to se nám nepodařilo zjistit. Odešli do nás až 20. nebo 21. května.
Postupně jsme se dovídali různé příhody z minulých dnů, některé úsměvné, jiné spíše k pláči. Zde jsou některé z nich.
Můj dědeček Jan Záděra z č. 8 byl za bojů schován ve sklepě domu svého švagra dr. Františka Paulíčka (č. 215). Když Rusové všechny přítomné obrali o hodinky, dědeček si pochvaloval: "Ještě že jsem ty svoje nechal doma ve světničce na hřebíčku, tam je jim dobře, alespoň mně je nesebrali." Samozřejmě, že když přišel domů, našel ve zdi jen prázdný hřebíček.
Milíč, syn dr. Fr. Paulíčka, znal perfektně rusky. Když se snažil ruskému vojákovi něco vysvětlit, ten ho nařkl, že je Vlasovec, když mluví tak dobře rusky. Vytáhl pistoli a chtěl ho zastřelit. Nedovedl pochopit, že někdo může mluvit dobře rusky, aniž by byl Rusem. Milíčovi to dalo hodně vysvětlování, než ruského vojáka přesvědčil, že není Vlasovec ale Čech.
U Lhoteckých v č. 47 na Kelendrově seděl v kuchyni s domácími ruský voják zrovna v době, kdy začaly kukat nástěnné hodiny. Rus se ulekl a se slovy "Što ty kukaš!" hodiny rozstřílel.
Paní Šťastná z č. 80 udělala jednou ruským vojákům k jídlu ovocné knedlíky. Těm tak zachutnaly, že jí neustále nosili potřebné suroviny, zvali další vojáky a paní Šťastná musela asi dva dny od rána do večera dělat stále knedlíky.
Nepěkný zážitek měla paní Dobrovodská a její dcera Růžena z č. 14. V kritických dnech se schovávali ve sklepě s několika dalšími lidmi. Do sklepa vtrhnul v noci ruský voják a sápal se na jednu z nich, aby mu byla po vůli. Obě dvě se na něho vrhli, podařilo se jim ho chytit za krk a škrtily ho. Držely ho tak dlouho, až se přestal hýbat. Pak ho vytáhly ven ze sklepa a nechaly ležet. Zda obživnul nebo ne, to se nedověděly, ale ráno před sklepem už neležel.
A ještě pro zajímavost dodám, že v č. 223, tedy v domě, kde dnes bydlím, si zřídili ruští vojáci ševcovskou (obuvnickou) dílnu na opravu bot.
V Pršticích i v okolí zůstaly stopy minulých bojů. Kolem vesnice se nacházely nejrůznější okopy a kryty, nejčastěji v mezích a stráních odvrácených od východu, krátery po výbuších granátů, min a bomb, střepiny, nevybuchlá munice i granáty. U Radostic na Čihadlech na okraji lesa stál německý tank, uvnitř vyhořelý od přímého zásahu. Ve vesnici nebylo jediného domu, na kterém by boje nezanechaly stopy. Výbuchem bomb byly zcela zdemolovány čtyři obytné domy, další dva vyhořely a u tří domů vyhořela hospodářská stavení a stodoly.
V Pršticích padlo 22 ruských vojáků. Nejprve byli zakopáni přímo na místě, kde je zastihla smrt. Jeden z nich ležel mělce zahrabán jen několika centimetry hlíny přímo na cestě na Loučka před vraty naší kůlny. Později byli pochováni na prštickém hřbitově a za nějaký čas definitivně v Ořechově. Je tam pochováno 1452 ruských vojínů a důstojníků z Ořechova, Silůvek, Prštic, Radostic, Hajan a Syrovic.
Z prštických občanů za bojů zahynuli na zranění po výbuch granátu J. Gregorovič (nar. 1877), vystěhovalec ze Žitného ostrova, ubytován v zámku a Marie Vítámvásová (nar. 1875) z č. 73. Její manžel Matěj byl současně těžce zraněn na ruce. Po bojích zemřel Gusta Kašpárek z č. 210, když za Ořechovem v polích šlápl na minu a šestiletému Jiřímu Berglovi z č. 111 (pastouška) musela být amputována ruka u ramene po výbuchu náboje, který vhodil do kamen.
Po skončení válečných událostí se život v rámci možností pomalu vracel do normálních kolejí. Do školy jsme začali chodit začátkem června a pokračovali jsme i o prázdninách v červenci a srpnu. Tím jsme zkráceně absolvovali septimu, náhradou za nedobrovolné přerušení školy. Jelikož tehdy ještě vlaky jezdily velice nepravidelně a s velkým zpožděním, jezdil jsem do Brna do školy skoro celé tři měsíce na kole, které jsem měl vypůjčené od Záděrů. Fyzicky mi to denní dojíždění nedělalo vůbec potíže a psychicky to byla velice příjemná změna po těch nedávných zážitcích. Moc rád si toto období ve vzpomínkách dodnes připomínám. Jistě i proto, že o jednom sobotním večeru uprostřed těchto zvláštních prázdnin jsem se v silůvské sokolovně, kde se tančilo při gramofonu, tentokrát už ne načerno, seznámil s nejhezčím děvčetem z okolí, svojí budoucí manželkou, Lídou Blahovou. Ale to už je úplně jiná historie ...
KONEC